Čtenáři sobě, čtenáři čtenářům
“Poctivě jsem se snažila to dočíst, bohužel se mi nepodařilo. Správně bych tedy neměla hodnotit, ovšem něco už, myslím, po patnácti kapitolách hodnotit lze. Nápad je bezesporu originální, to je pro wočičko typické. Problém mám s tím, že originalita je na úkor logiky zápletky. Jde o další povídku, kde si nejste jisti, zda je to absurdní záměrně či bezděčně, a osobně se přikláním k tomu, že je to natolik praštěné, že to jednoduše myšleno být vážně nemůže. Jenže na parodii je to příliš vážné, některé momenty mají téměř snahu být silné. Je to míchání žánrů, překračování hranic žánrů – a ačkoli plně ctím právo autorky to přesně takto cítit, tak přes veškerou snahu nalézt v té absurdnosti, které nemůže než nebýt záměrná, zábavu. Postavy jsou samozřejmě zcela OOC, alespoň většina z nich. Záporáci jsou kladní (Volemort je bezva, Sevrus empatický a laskavý, tetička Bella něžná a sexy...). Připadá mi to jako zoufalá snaha tvářit se, že zlo neexistuje, popírat i to zjevné, předstírat, že neexistují psychopati, vlastně je to sympatické. S reáliemi – ať už skutečného světa či světa JKR – si autorka hlavu neláme, píše podle momentálního nápadu. Totéž lze říct ke struktuře – myslím, že nic jako plán nikdy neexistovalo, působí to jako automatické psaní, které si před zveřejněním autorka nepřečetla, aby nesetřela pel autenticity. Jak jinak si vysvětlit neuvěřitelné množství chyb (i na úrovni prvního stupně ZŠ) a překlepů? Jistě, některé svou soustavností svědčí o nevzdělanosti, ovšem většina je normální nepozornost - On, měl charisma/Oblékli se tedy, co nejrychleji a sešli dolů/Vaše síla, se musí zregenerovat (oddělování podmětu od přísudku čárkou je oblíbenou chybou autorky, chyby v interpunkci mají samozřejmě mnohem širší záběr);ji/jí, číslovky, jmény (kdo je Hermina a Crabe a Goy? A Goye senior?, Sevrus, Sverus, Giny, Ruberus, Volemort, Volemodt, Pan Potter, Tomas, Raddel sestry Blackovi, Bellyn soud; Bardavické pozemky, Nebelvírský tým, Nebelvírský stůl, ale voldemortova hůlka), několikrát najdeme výzvu ke společné sebevraždě (Pojděte se mnou), výjimkou nejsou ani perly typu Mílím se? Najdete tu ale všechno – včetně klasických chyb v přímé řeči. Trpělivost mi došla u „Padejte vocať“) Styl je vcelku čtivý, vadí mi však, že jazykové výrazy jsou stejné u všech postav – hovorově nemluví jen Tomas Raddel, ale prakticky všichni. Jsou to přece všichni kámoši, ne? Nemám ráda skákání z hlavy do hlavy uprostřed scény. Žádný přesah jsem nenašla, snad kromě té touhy po světě, kde jsou všichni lumpové až na Dolores bezva týpci, jen je blíž poznat. Mým převládajícím pocitem je nevěřícnost, že něco takového existuje, protože vážné to být nemůže ani náhodou, a na humor je tam zas příliš málo vtipů a příliš naznačených vážně míněných okamžiků. Je to absurdní, a to nemyslím pejorativně, ale jako fakt. Je to pro čtenáře, který dokáže vystoupit ze všech pravidel, zvyklostí, norem (žánrových, jazykových, pravopisných, faktografických) a přistoupit na hru. Já tím čtenářem ovšem nejsem. (Originalita – 4, děj – 0 postavy – 0, reálie – 0, struktura – 1, styl – 3, formální stránka – 2, přesah 1, celkový dojem – 1)”
Přidělené hodnocení: 1 Dne: 2014-10-10 18:13:35
SinamLlumi:“Osud horší než smrt. A pro všechny.”
Přidělené hodnocení: x ( rozečteno ) Dne: 2012-07-28 22:43:49
Sargo:“Omg.”
Přidělené hodnocení: x ( nemám zájem ) Dne: 2012-07-28 02:12:40
Lanevra:“Pečlivě jsem se na čtení povídky připravila tušíc skvost kvalit dosahujících "No, Hermiono!" Pustila si Rammsteiny, přinesla nějaké pití, nějaké sladkosti a erární oční bulvy, kdyby ty mé odmítl spolupracovat, přesto... dopracovala jsem se ke kapitole 5 a dál už jsem nemohla. Inu, dávám to sem, protože se možná najde nějaký osob, který to zvládne přečíst celé. A také proto, že opět i v těch několika kapitolách byli přinejmenším dva dobré nápady, které dokázala autorka naprosto pomrvit.”
Přidělené hodnocení: x ( nedočteno ) Dne: 2012-07-27 23:12:20