Čtenáři sobě, čtenáři čtenářům
“Ve stínu Znamení Zla (název zachovávám autenticky i s pravopisnou chybou), je vcelku standardní povídka na standardního Siriuse-hvězdu dívčích snů, která neurazí. Je to povídka psaná nezralou autorkou o nezralých postavách – minimálně lze tedy ocenit, že díky ich formě je autenticita ponoru do myšlení teenagerů dokonalá. Druhá věc je, zda je to skousnutelné pro někoho jiného než pro další nezralé teenagery, popřípadě ty, které se jim snaží porozumět – a samotnou mě překvapilo, že mě zhruba v třetině, kdy už jsem ji chtěla odložit, začala bavit. I potom se mi občas chtělo křičet – my jsme tak telecí nebyli, pravda však nejspíš bude, že byli. Takže tohle berte jako pochvalu. Pokulhává však zpracování dospělého pohledu tam, kde se o něj autorka pokusí – nezralí teenageři jsou v pořádku, Brumbál říkající tomu stvoření, které mu neomaleně skáče do řeči, že je úžasná žena, už ne. Děj je docela klišoidní, tedy předvídatelný – ale ne zcela. Klišoidní jsou i postavy, téměř teenagerovsky archetypální. Hlavní hrdinka je podle svých slov nezajímavá, nepříliš hezká – a přesto zajímá úplně všechny… i její nepřátelé se jí neustále zabývají a dělají jí nějaké naschvály, protože tahle myška je jednoduše středobod vesmíru. Tato dívka nezná ani své spolužačky z Nebelvíru, když jednu (po sedmi letech) konečně vezme na vědomí a zapamatuje si její jméno (je retardovaná nebo tak sobecká?), tak během pěti minut ví, že je to její nejlepší kamarádka – aby ji o týden později nesnášela… v podstatě právě autentický pohled hlavní postavy považuju za hlavní přednost této povídky. Nepřátelství děvčat závidějících hlavní hrdince mi připadá dost nadsazená, ovšem patří k žánru MS. Aby vynikla její úžasnost Mařena, tak autorka udělala pro jistotu ze všech děvčat pipiny. Pobertové jsou typicky fánonoví, Lucius působí na svůj věk přespříliš rozumně. Je zde nekanonicky vrstevníkem Pobertů, ovšem právě toto omlazení Luciuse o sedm let je poměrně časté; samo o sobě mi rozhodně nevadí, stejně jako jakákoli jiná odchylka, pokud na ni autor upozorní - bez upozornění mi to ale připadá spíš jako lenost ověřit si fakta. Lily, která už moc dobře věděla o aktivitách Smrtijedů, nadšeně přijímá pozvání na svatbu jednoho z nich… V půl druhé v noci se běhá po vesnici a chodí na společenské návštěvy... Postavy působí dost ploše, příliš schematicky, zejména vedlejší jsou plně podřízeny účelu, jsou to pro andie typické loutky. Formálně to není úplná katastrofa, ovšem vadily mi dost časté chyby v interpunkci, které byly v některých jevech konstantní, tedy nejsou důsledkem přehlédnutí, ale nevzdělanosti. Rušily mě také soustavné chyby typu mě/mně, ji/jí, Znamení Zla, Pán Zla, Malfoy Mannor, velká písmena u názvů kolejí podle momentálního rozpoložení (mrzimor, ale Nebelvírské slečny). Sem tam se vyskytne špatná předložková vazba (buď „znal mé tajemství, nebo věděl o mém tajemství, ale ne věděl mé tajemství). Ich forma zde působí velmi autenticky. Kapitoly jsou dost krátké, mnohdy se v nich příliš nestane – svou vlastní strukturu a pointu většinou nemají, spíš to na mě působí jako náhodné roztrhnutí celého dílu. Ovšem první část už svébytným celkem je, to ukončení je povedené. Přesah jsem nepostřehla, je to standardní dívčí románek, který pro zvýšení atraktivnosti používá HP prostředí. Ovšem je to vcelku slušný dívčí románek s ne zcela předvídatelným (prozatímním) koncem. Takže: originalita zápletky – 1, děj – 3, postavy a motivy: 3, reálie: 2, struktura – 3, styl – 3, formální stránka – 2, přesah – 0, celkový dojem – 3; celkem 2, 2.”
Přidělené hodnocení: 2 Dne: 2014-09-11 15:35:39