Čtenáři sobě, čtenáři čtenářům
“Tohle pro mě byla nesmírně frustrující povídka. Ale vzhledem k tomu, že moje pocity jen kopírovaly pocity Sherlocka, ze kterého se skoro ze dne na den stal ležák odkázanej na přístroje a lidi, asi to znamená, že autorka odvedla dobrou práci a vtáhla mě do děje. U každé kapitoly jsem se modlila, aby se už Sherlock začal uzdravovat, ale místo toho se vždycky něco ještě víc podělalo. Ze všech těch jeho úvah, analýz a otázek vyžadujících odpovědi, kterých měl plnou hlavu a nemohl je vyslovit, jsem občas začínala klimbat, ale myslím si, že byly IC a jako někdo, kdo se rád nimrá v psychologii, si nemůžu stěžovat. V souvislosti s nimi nezapomenu na nesmírně zvláštní, silnou a dojemnou scénu s „labutí písní“. Pouto Johna a Sherlocka bylo popsáno krásně, dojímala jsem se nad tím jak stará bréca u Ordinace a zelenala jsem závistí. Ze scény u magnetické rezonance mám krustičku ještě teď. Úplně nejvíc na téhle povídce oceňuji všechny ty medicínský poznatky, který mi poskytnou materiál pro pěkných pár záchvatů hypochondrie. Dál se mi moc líbil Mycroft, Molly by měla dostat metál (ona to prostě shippuje víc, než my všichni dohromady, smiřme se s tím). Akorát závěr mě trochu zklamal – hádám, že autorka si nechává svoje Johnlock trumfy v rukávu pro pokračování, který prý odstartuje 1. prosince. Asi to s ním prubnu.”
Přidělené hodnocení: 4 Dne: 2016-11-13 18:30:49